Na úvod něco, co přímo s porody nesouvisí: V létě jsme s přáteli byli na
Krétě. Žhavé poledne jsme chtěli strávit ve stínu v hospůdce. V okolí jich byla
spousta, stačilo jen vybírat. Ta, kterou jsme si vybrali, měla stříšku, která
velmi dobře chránila před sluncem a obsluhoval v ní sympatický pán s takovým
smutným výrazem. Objednali jsme si řecký salát za velmi přijatelnou cenu – a
byli jsme překvapeni, jak hodně ho bylo. Objednali jsme si gyros – taky hromada,
a jak dobré to bylo… Usrkávali jsme pivo nebo ledovou kávu a bylo nám blaze. Po
chvíli dorazili další naši přátelé, my už byli na odchodu. Hospůdku jsme
pochválili a doporučili. Když jsme se pak navečer všichni sešli, dozvěděli jsme
se, že námi doporučená hospůdka byla naprosto příšerná! Na jídlo museli hodně
dlouho čekat (pravda, to my taky), nebyly to nijak zvlášť velké porce, v řeckém
salátu byly jen 3 olivy a navíc se je nakonec ten obsluhující pán snažil ošidit!
No, tak podobné pocity jsem měla, když jsem před porodem poslouchala historky
svých známých a kamarádek a četla komentáře na internetu, jak se kde rodí.
Z porodu v jedné a té samé porodnici je jedna nadšená, druhá naštvaná. Je to
v lidech, ve štěstí? Ta hospůdka byla pořád ta samá, že by se ten obsluhující
pán tak rychle změnil? Já osobně se přikláním k tomu, že hodně je v našem
vlastním přístupu – jestli se rozhodneme být naštvaní nebo spokojení.
Tím v žádném případě nechci říct, že je naše vina, že se nám nelíbí porodnice,
kde nás oholí, dají nám klystýr, trápí nás žízní, nutí nás tlačit dítě do kopce
a ještě nás nastřihnou, ať už proto, že nám to do kopce nejde, nebo jen proto,
že jsme prvorodička! Myslím tím spíš to, že ani to tolik diskutované Vrchlabí se
snahou o přirozený porod (kde se nám nic takového nestane) není zárukou toho, že
náš porod bude úžasným zážitkem.
A teď už můj čistě subjektivní pohled na to, jak se mi rodilo ve Vrchlabí:
Předporodní kurz Ivy Konvalinové, porodní asistentky z Vrchlabí, byl pro mě
velmi důležitý – díky němu jsem začala téhle porodnici skutečně důvěřovat, a
k porodu jsem začala přistupovat hlavně se zvědavostí a ne se strachem. Důležité
pro mě bylo vědět hlavně:
? že oni nevědí, co já chci, dokud jim to neřeknu. Nikdo mi neřekne, jak se
zrovna mě bude nejlíp rodit – ale já jim můžu říct, co mi vyhovuje a co ne,
zeptat se na to, co mě zajímá, nebo i odmítnout, co mi nabízejí (například
odmítnout mít po porodu miminko u sebe, když se na to nebudu cítit).
? že jim skutečně nevadí, jestli budu při porodu křičet. Je to můj porod a já
můžu křičet, když se mi chce.
? že jim skutečně nevadí, když ze mě při porodu vyjde nějaké hovínko. Oni jsou
na to připravení, takže je na mě, jestli jsem na to připravená já.
? že bych při porodu neměla myslet jen na sebe a svoji bolest, ale na svoje
miminko, na to, jakou namáhavou cestu musí urazit, jak je to pro něj těžké.
? že pro porod jsou důležité čtyři věci: důvěra v sebe, důvěra ve zdravotnický
personál, pocit bezpečí a nelenošení.
A jaký byl ten den D? Už od rána jsem měla „poslíčky“, teda tak jsem tomu
říkala coby nezkušená prvorodička, která nechce zbytečně plašit a první termín
má až za týden. Dopoledně mě to ani moc neobtěžovalo, ale odpoledne, když jsem
vzala „potvůrku“ (tak jsme obyvateli bříška říkali) na procházku do lesa, jsem
si v duchu už trochu zanadávala, co je to za život, člověk furt cítí buď močový
měchýř, nebo tohle pobolívání, už neudělám normálně ani krok. Večer jsem si
chtěla jít asi v deset lehnout – a ouha, najednou jsem zjistila, že s tím se
usnout nedá. Naložila jsem se do vany s teplou vodou a nevěřícně, spíš tak
z povinnosti, jsem počítala „kontrakce“ – po 20, 15 minutách. Zavolala jsem do
Vrchlabí, jestli to jsou ještě poslíčci nebo už ne – že prý mám ještě počkat, až
to bude pod 10 minut. No – a za chvilku jsem volala, že teda asi pojedu… Ale
pořád jsem moc nevěřila, že si mě tam nechají…
Martin byl tou dobou už skoro 14 dní na Bulovce s klíštěcí encefalitidou,
následující den ho měli pustit. Takže pro mě přijel jeho kamarád. Čím víc jsme
se blížili z Prahy k Vrchlabí, tím víc jsem připouštěla, že si mě tam asi
opravdu nechají. Když jsme tam asi ve tři v noci dorazili, byla jsem docela
ráda, že většinu potřebných údajů do toho šíleného formuláře, kde se vyplňuje
všechno od nemocí rodičů přes věk první menstruace až po současné bytové poměry,
mám už předvyplněno, protože nám ho paní Konvalinová na kurzu rodičů dala.
Ale i tak trvala vstupní prohlídka docela dlouho. Ale ani mi to moc nevadilo,
ještě jsem byla v dobré konverzační náladě. Na monitoru jsem si poslechla
srdíčko miminka – pozor, ve Vrchlabí se monitoruje v sedě! Prý jsou z toho lepší
výsledky – no a pro mě to bylo pohodlnější. Čím dál tím jasněji jsem totiž
zjišťovala, že poloha v leže je mnohem bolestivější– holt matka příroda je
moudrá a snaží se nás od porodu v leže odradit.
Po starší sestřičce, které trvalo vyplňování údajů do počítače dost dlouho
(měla jsem chuť se nabídnout, že jí to napíšu), se mě ujala paní doktorka
Korbelářová. Vůbec jsem v tu chvíli nevěděla, že je to paní doktorka, nějak mi
tak nepřipadala. Podívala se na mě, zkonstatovala, že to bude lehký porod,
prohlédla mě (otevřená na 4 cm), dovyplnila, co ještě chybělo a zase odběhla
zpátky k jiné rodičce s pomalu postupujícím porodem.
Starší sestřička mě odvedla do obyčejného ošklivého třílůžkového nemocničního
pokoje a nabídla mi, že mi přinese relaxační míč, což jsem uvítala. Pak už mi
jen poradila, abych se snažila si lehnout a odpočinout si, jinak budu unavená
(no – pokusila jsem se o to, ale byla to hrůza). V tu chvíli mi teda bylo trochu
ouzko, jak jsem tam zůstala sama ve velkém ztemnělém pokoji, trochu jsem
zalitovala, že jsem si s sebou přece jen nevzala „dulu“ – kamarádku, která se
nabízela, že se mnou pojede, když Martin nebude moct.
A taky jsem zalitovala, že jsem si víc neprostudovala „úlevové polohy“ –
spoléhala jsem na to, že se na místě zeptám, až to budu potřebovat. Teď jsem se
tak nějak styděla ptát se sestřiček, které se u mě čas od času (po 20-30
minutách) objevovaly a poslouchaly ozvy miminka (no – moje chyba). Vůbec jsem se
styděla si o něco říkat, když jsem věděla, že tam někde vedle se skutečně rodí,
a já zatím jen tak nějak čekám…
Seděla jsem na míči, při kontrakcích jsem chodila. Večeři jsem vyzvracela. A
doba mezi kontrakcemi se zkracovala, a kontrakce byly bolestivější a
bolestivější. Už jsem byla tak trochu „mimo“, když mě napadlo, že bych mohla
zajít do sprchy a pustit na sebe teplou vodu. Sprcha byla přes chodbu,
v přestávkách mezi kontrakcemi jsem tam dopajdala. Byla tam děsná zima. Svlíkla
jsem se, pustila vodu – ledová. A teplá ne a ne se roztéct. Netekla snad půl
hodiny! Nechtělo se mi to vzdát, těšila jsem se na tu úlevu. Nakonec se přece
jen teplá roztekla – ale úleva teda nic moc. Chvíli jsem se nahřívala, ale
připadalo mi to stejné jako bez vody. Pomalu jsem se zas oblíkla a dopajdala
jsem zpátky. Teď si samozřejmě říkám, že jsem měla někoho požádat o doprovod,
ale v tu chvíli jsem prostě chtěla být soběstačná.
Za další chvíli jsem už byla úplně mimo, nic než kontrakce a přestávky mezi
nimi neexistovalo. Chodit jsem už při kontrakci nemohla, to už moc bolelo.
Sestřičky se mě ptaly, zda mi odtekla plodová voda (ne), zda mám nucení tlačit
(ne – ale když to srovnám s tím pocitem, který jsem pak měla ve vypuzovací fázi
porodu, tak jsem asi měla nutkání tlačit), jestli mi tvrdne jen podbřišek, nebo
celé břicho (cítila jsem jen podbřišek, ale jiná sestra mi oznámila, že „mi
krásně tvrdne celé bříško“ – tak se v tom vyznejte), jak často mám kontrakce
(pořád! po minutě?). Už jsem si nestíhala mezi jednou a druhou kontrakcí vůbec
odpočinout, ale přesto jsem byla schopná mezi nimi usnout. Už mi moc nešlo se
uvolnit, důležité bylo to přežít.
Na hodinky jsem se už radši nedívala, připadalo mi, že když se na ně dívám, tak
to pomalu ubíhá. Neměla jsem odvahu požádat, aby mě někdo vyšetřil, jak jsem už
otevřená – nevěděla jsem, jak bych zvládla, kdyby mi řekli, že ještě málo.
Takhle to trvalo asi hodinu, hodinu a půl. Pak byla ranní vizita či co, přišel
se na mě podívat pan doktor Kavan. Rovnou mě vyšetřil, řekl, že jsem otevřená a
že jdeme rodit, vak blan protrhl. Bylo mi sice pořád dost hrozně, ale ta úleva,
že už to nebude dlouho trvat! Cítila jsem se najednou o dost silnější. Zeptal se
mě, jak chci rodit. Dopředu jsem o tom moc nepřemýšlela. Vybrala jsem si porod
do vody. Původně jsem přemýšlela o porodu ve dřepu, ale teď jsem si nebyla
jistá, jestli bych to zvládla, a taky mě představa teplé vany lákala. Navíc jsem
věděla, že je to prý dobré i pro miminko, že to pro něj není takový šok, když se
přesune z vody do vody.Všechno další bylo takové jakoby neskutečné, jakoby ve
snu – trochu asi díky tomu, jak při porodu bouří hormony, a trochu díky tomu,
jak nová, předem nepředstavitelná je to zkušenost. Vana, ve které se ve Vrchlabí
rodí, je možná o něco delší, hlavně však o dost širší než normální vana. U stěny
stojí jen tou kratší stranou, takže při porodu stál pan doktor Kavan při mé
pravé ruce a porodní asistentka (nebo kdo to byl) při mé levé ruce. Ve vodě se
mi okamžitě ulevilo, jako mávnutím kouzelným proutkem, kontrakce najednou
přicházely v delším časovém intervalu (3-5 minut? neumím to odhadnout), a tak
jsem si mezi nimi mohla krásně odpočinout. Někdo se mě zeptal, jestli si chci
odložit brýle – musela jsem se v duchu usmát, protože tohle byla jedna z mála
věcí, co mi o porodu vyprávěla moje máma – že jí hned sebrali brýle, a vzhledem
k tomu, že má víc než 5 dioptrií, tak pak už podstatě nic neviděla, což na ní
působilo hrozně. Tohle byla úplně jiná situace – tady jsem se já rozhodovala,
jestli si brýle chci nechat nebo ne.
Pan doktor Kavan byl hrozně milý a vyzařoval z něj klid a pohoda. I když se
v porodním sále asi dvakrát nebo třikrát stavila nějaká sestřička a něco po něm
chtěla, dával najevo, že teď je tu stoprocentně pro mě a všechno ostatní je
vedlejší. Řekl mi, že mám tlačit na vrcholu kontrakce, ukázal mi do kterého
místa, podpíral mi nohu (to je nevýhoda té vany – chtělo by to opěrky na nohy) a
povzbuzoval mě. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, „jak to funguje“, asi i
proto, že ze začátku jsem necítila žádný postup, žádnou změnu, kterou bych
tlačením vyvolala. Když jsem na to přišla, tak jsem se do toho dala – i když
trochu opatrně. Nepřemýšlela jsem ale nad tím, abych se nenatrhla, spíš to byla
nějaká instinktivní opatrnost. Brrr, když si představím, jak na mě někdo křičí,
kdy mám tlačit, jak mám tlačit a že to dělám špatně… To bych snad ani
neporodila. Když už byla vidět hlavička, pan doktor mi to hned řekl, sáhla jsem
si na ní – to bylo neuvěřitelné! Taková jemňoučká sametová věc. Pak už jsem
tlačila skutečně s chutí a taky jsem si u toho s chutí zařvala – ani ne proto,
že by to tak bolelo (no bolelo to, ale když už jsem mohla něco dělat, tak to
bylo mnohem snesitelnější), ale spíš proto, že se mi chtělo a že mi to dělalo
radost a taky mi to při tom tlačení pomáhalo. Děkovala jsem v duchu Ivě
Konvalinové, že jsem díky ní nemusela přemýšlet, jestli to někomu nebude vadit.
(Později jsem si vzpomněla, jak jsem v Praze u Apolináře minula na chodbě dvě
doktorky, a zaslechla útržek jejich rozhovoru: „Ta Slovenka, ta mi teda dala, to
bylo strašný.“ „Co, řvala?“ „No hrozně…“)
No a pak už to byl skutečně fofr. Během dalších dvou nebo tří kontrakcí byla
venku hlavička. To byl pro mě snad nejzvláštnější pocit z celého porodu, když
hlavička byla venku a tělíčko ještě uvnitř, hýbalo se to, trochu venku, trochu
uvnitř, a já jsem čekala na další kontrakci… A pak už mi pan doktor podával
malého Vojtíška. Přivinula jsem si ho k sobě, celá v šoku, že je něco takového
úžasného vůbec možné, a přivítala jsem ho na světě. Trochu křičel, ale když jsem
ho víc omotala rukama, tak se celkem uklidnil. Mám pocit, že mi dokonce někdo
nabízel, jestli chci sama přestřihnout pupeční šňůru (ale tím si nejsem jistá,
byla jsem trochu mimo). Mazlili jsme se spolu, jak dlouho jsem chtěla, pak ho
odnesli umýt. Bylo půl deváté ráno.
A pak už si opravdu všechno pamatuju jen matně. Pan doktor Kavan mi řekl, ať
ještě jednou zatlačím, a placenta byla venku (stále ve vaně, i když při
prohlídce porodnice nám říkali, že to se již většinou děje venku z vany, na
„klasickém“ porodním sále). Poprvé se objevila krev – čím to vlastně je, že
většina prvorodiček má představu porodu jako něčeho velmi krvavého? Ochotně mi
ukázal, jak placenta vlastně funguje, jak byla před porodem v břiše
uložená.Nějak mě dopravili do porodního sálu, kde je klasické porodní křeslo,
tam mě pan doktor prohlédl. Nenašel nic, co by bylo třeba zašít, jen nějaká
drobná poranění (no, i tak to při čůrání několik dní pálilo jako čert).
Sestřička mě omyla, dali mi velké plenkové kalhotky a dovedli do pokoje – zatím
obyčejného, protože nadstandardní byly plné. Chvilku poté mi přivezli Vojtu.
Ačkoliv tu velice podporují kojení, nebyl Vojta přiložen k prsu do dvou hodin po
porodu, ale o něco později. Všechny sestry, které by mi mohly kojení ukázat,
byly v té době zaneprázdněné a sama jsem si na něco takového ani náhodou
netroufla.
Martin přijel k večeru – zatím jsem si na pokoji stihla popovídat s jinou
maminkou, která rodila krátce přede mnou. Druhý den nás přestěhovali na
nadstandardní pokoj, vypadal jako pokoj v hotelu (manželská postel, vlastní
sprchový kout a záchod), na rozdíl od hotelového pokoje měl ale postýlku pro
Vojtu a přebalovací pult. Martin se ubytoval s námi a objednal si vegetariánskou
stravu. A pak už jsme se jen učili, co s tím malým zázrakem jak dělat a čekali
jsme, až začne přibývat na váze, aby nás pustili domů.
Kamila