Celé to začalo minulý čtvrtek někdy kolem půl druhé ráno. Nechala jsem Vendulku i Václava spát a pomalu se chystala na narození malého človíčka. Dnes už vím, co znamená „užít si porod“. Zacvičila jsem si, umyla si hlavu, koukala z okna na východ slunce, pak jsem se šla na chviličku projít. Cítila jsem, že všechno běží dobře a svým vlastním tempem. Jediné na co jsem se soustředila, bylo zachování síly na druhou dobu porodní. Proto jsem si nedělala násilí, k ránu jsem dokonce pospávala.
Zhruba kolem páté se kontrakce promísily s křečemi střev a já trochu ztratila přehled o jejich frekvenci. Večer před tím jsem neprozřetelně uvařila dušenou kapustu, která chtěla ven ještě rychleji než Anička :o)) Nevím, jestli se takhle tělo taky nečistilo.
Vlezla jsem do horké vody, abych si trochu ulevila. Efekt byl úžasný. Bolest jsem téměř necítila, zbytek se dal skvěle prodýchat. Když jsem kolem šesté ranní vylezla ven, bylo už skoro pozdě. Kontrakce nabraly na síle a intenzitě, cítila jsem tlak na konečník.
Šla jsem vzbudit Václava a zavolat sanitku. Se slovy „Jedeme rodit, vstávej v klidu, ale rychle!“ jsem zacloumala manželem. Výsledek byl úplně kouzelný. Chudák Václav (který je normálně vzorem klidu a logického jednání) začal panikařit. Tím víc jsem si uvědomila svoji sebedůvěru a klid. Taky jsem ale cítila silnou nechuť oblékat se a přesouvat se někam do neznámého prostředí. Nejraději bych v tu chvíli rodila doma. Na druhou stranu, neměla jsem domluvu s žádnou porodní asistentkou a úplně sama jsem si přece jen netroufala.
Takže jsme zavolali sanitku, Václav mi pomohl s oblékáním a vyrazili jsme. I po příjezdu do porodnice jsem věděla, co v danou chvíli potřebuji a začala jsem jim narušovat zaběhlé postupy. Naštěstí jsem už byla v pokročilé fázi porodu, takže to sestřičky většinou respektovaly. Na přípravně mě bohužel oddělili od Václava, naštěstí jenom na chvilku. Normálně bych strávila půl hodiny vsedě s elektrodami monitoru – to jsem rozhodně odmítla. Po vyšetření bylo stejně jasné, že to už nestihneme, miminko se energicky dralo ven. O holení a klystýru nepadlo ani slovo.
Docela legrační bylo vyplňování vstupního dotazníku. I když v prenatální poradně mě přesvědčovali, že tuhle proceduru už zrušili (všechny podstatné informace o mně už mají), pustili jsme se do toho. Připadala jsem si trochu absurdně – sestřička se mě začala ptát na moje sociální poměry, zaměstnání a jméno manžela, předchozí porody, alergie a zdravotní stav a podobně. Jen poznamenám, že podstatnou část informací jsem už předtím vyplňovala do své karty. Chodila jsem po přípravně sem a tam a funěla a mezi kontrakcemi ze sebe dolovala nějaké odpovědi.
Moje sebevědomí náhle zmizelo po přesunu na porodní (tedy operační) sál. Pohled na všechny ty kovové nástroje, studené kachlíky a vysoké lůžko způsobil, že kontrakce se mi téměř zastavily a já měla chuť utéct. V té chvíli jsem moc nerozuměla proč, to jsem si dala dohromady až po porodu. Teprve třetí den jsem si uvědomila, že podstatnou roli hrál jeden detail - gumová zástěra porodní asistentky, kterou nosí personál na jatkách.
Moje asistentka se mi představila, od té chvíle jsem jí oslovovala křestním jménem Eva. Její přístup byl skvělý. Celou dobu mi pomáhala fyzicky i psychicky, chválila, nic mi nevnucovala. Všechno se mnou konzultovala a pokud jsem odmítla, už o tom dál nemluvila. To byl třeba případ Oxytocinu, když se mi zpomalily kontrakce. Respektovala i moje přání na volbu porodní polohy. Tu jsem několikrát změnila, přes klek, porodní stoličku a stoj s oporou o lůžko jsme nakonec skončili u polosedu na zvýšeném lehátku. V téhle pozici se nakonec Anička po hodině a půl narodila. Obrovskou pomocí byl pro mě Václav, který pomáhal, jak se dalo.
Nástřihu jsem se bohužel nevyhnula. Nejsem schopná posoudit jeho nutnost – Eva tvrdila, že to bylo potřeba, že moje původní jizva byla celá probělená a že bych se roztrhla.
Během porodu jsem cítila jen určitou netrpělivost. Eva si v průběhu porodu zavolala na pomoc ještě jednu, zjevně zkušenější asistentku Alenu. Jakmile byla venku hlavička, obě si zřetelně oddechly. Miminko bylo otočené obličejem dopředu, což bylo zřejmě důvodem pomalejšího postupu. Bylo cítit, že oběma se ulevilo.
Hned po porodu děvčata Aničku odnesly na zvážení, změření, utření atd. do vedlejší místnosti. Zpátky mi Václav přinesl velkou peřinu, ve které byla zapadlá malá hlavička. V tu chvíli jsem se ale už soustředila spíš na placentu. Prosila jsem Evu, aby nechala placentu odejít samovolně. Přestože na ní byla patrná netrpělivost, respektovala to a pupečník jenom přidržovala. Taky zavinování dělohy neprobíhalo podle představ obou asistentek, takže mi nabídly přípravek na její podporu. Znovu jsem poprosila o trpělivost a ony souhlasily, že počkáme ještě půl hodiny a pak bychom „to případně píchli“. Potom jsem pochopila důvod jejich netrpělivosti – už před časem oběma skončila směna. Alena se proto spěšně a s omluvou rozloučila, protože by jí ujel vlak. Eva řekla, že u mě ještě počká až do konce. Její kolegyně, které právě nastupovaly směnu, jí ale přemluvily, „že to dodělají“. Takže jsme se vřele rozloučily. Jsem moc ráda, že u porodu asistovala právě ona a plánuju jí i Aleně poděkovat i písemně.
Aničku jsem měla celou dobu na břiše, ale v tom velkém balíku mi to nějak nedávalo smysl. Navíc v poloze na zádech mi tlačila na bolavou dělohu, která se začala pomalu ale jistě zavinovat. Proto jsem jí celkem vděčně dala Václavovi. Ještě před tím jsem se pokusila přiložit si ji k prsu, ale přes balík látky jsme se k sobě nějak nemohly dostat.
Navíc jsem si uvědomila, jaká zima je na porodním sále. Celou dobu bylo otevřené okno. Dřív jsem to nevnímala, ale položit mi nahé dítě na tělo bych v tomhle prostředí považovala za šílenost. Když přišla sestra, že ho odnese na zahřátí do inkubátoru, celkem vděčně jsem to přijala.
Docela mě překvapilo, že k Aničce jsem necítila vůbec nic. Převažující pocit byl úleva, že mám všechno za sebou a celková rozjařenost.
Nastoupila další fáze – šití. Doktor zažertoval na téma, jestli mám něco proti lokálnímu umrtvení. Střídavě jsem si během šití povídala s ním a s Václavem, kterému jsem líčila průběh první doby porodní. Doktor to celkem vtipně komentoval. Když skončil práci, přikryl mě a řekl, že teď budu muset dvě hodiny ležet pro případ následných komplikací. Během té doby jsme zůstali s Václavem víceméně sami, občas se přišla podívat asistentka na zavinování dělohy. Poprosila jsem o teplé ponožky a zavření okna. Dostali jsme snídani, takže jsme něco pojedli a povídali si.
Po dvou hodinách jsem se šla do sprchy umýt. Dělalo mi to trochu problémy – na studeném tvrdém lehátku mi dokonale ztuhnul kříž. Teplá voda to nicméně uvolnila a já jsem se cítila připravená k přesunu na oddělení šestinedělí. Nabízené lehátko jsem odmávla, cítila jsem se dobře na přesun po vlastní ose. Navíc to bylo na stejném poschodí.
Na pokoji jsem si vybalila věci a šla shánět Aničku. Sestra byla fajn a sama mi nabídla, ať se jdu na ní podívat. Ležela v inkubátoru, kde bylo nádherné teplo. Docela jsem jí záviděla – po celou dobu pobytu v porodnici mi byla zima. Chodila jsem tam neustále zabalená v županu a teplých ponožkách.
Zhruba po hodině mi Aničku přinesli a od té chvíle jsme zůstaly už pořád spolu. Pravda, s výjimkou první noci, kdy jsem ve tři ráno rezignovala na mateřskou péči a poprosila sestřičku o pár hodin spánku. Lásku k našemu drobečkovi jsem začala cítit až postupně. Teď, pátý den po porodu už plně kojím a mateřství si zase užívám.
A co z toho celého plyne (aspoň pro mě):
· Průběh normálního porodu závisí PŘEDEVŠÍM (nevím z kolika procent, ale rozhodně je to víc než 50) na psychice matky. Při jakémkoli stresu nebo vyrušení se kontrakce zpomalí nebo zastaví.
· Nemocnice jsou nastavené systematicky na co nejvyšší rychlost porodu. Existuje tu veliké pokušení ovlivňovat porod medikací. Aspoň v mém případě jakýkoli zádrhel řešili nabídkou léků. Na druhou stranu oceňuju, že se aspoň zeptali.
· Sebelepší asistentka v porodnici (a ty moje byly fakt skvělé) se nevyhne nemocniční rutině (směny, podřízenost doktorům, pokušení „vylepšit“ průběh porodu nějakou tou injekcí :o)
· Kdybych ještě někdy rodila, určitě bych zvolila porod doma, s lidmi, které znám a zkušenou porodní asistentkou
Podolí považuju za velmi dobrou porodnici, se skvělým přístupem personálu a perfektním vybavením.
Jitka Vrtalová