Jsme na cestách už více jak měsíc. Ukazatel tachometru našich kol se překulil
přes tisícovku a my máme ve sbírce zatím jen trochu lezení na Ostaši, bouřkový
výšlap na Jizeru, velkou jízdu na Velkou Deštnou a průchod hustou hradbou mraků
na uslzenou Križnu (Velká Fatra). Počasí nám při našich výstupech doposud moc
nepřálo a na výrazné zlepšení to v nejbližší době nevypadá. Náladu si tím ale v
žádném případě kazit nenecháme. A když už se náhodou schyluje k náznakům
trudnomyslnosti,naše tři děti chmury brzy zase zaplaší. Když je vidíte vískat a
dovádět v potůčcích, které se zčistajasna hrnou dolů z hor tam, kde ještě před
pár minutami zely smutné prašné jizvy, způsobené předchozími lijáky, všechny
černé myšlenky rychle získají zpět barvy duhy. Už vás ani nenapadne myslet na
to, kdy a kde to všechno zase usušíte a jestli cestu nezabalit, když vás vede od
lijáku k lijáku.
Dnes to ale, zdá se, vypadá slibně. Dokonce se ukázalo sluníčko. Kola
odpočívají, s laskavým svolením kluků a holek, kteří přijeli na dobrovolnou
výpomoc do poničených Tater, pod dřevěným přístřeškem za plotem u paty hor.
Podařilo se nám vstát a vyrazit brzy. Aspoň na naše poměry. Kolem deváté jsme po
snídani a nalehko, jen s batůžkem s větrovkami a trochou jídla a pití, stoupáme
po nejbližší turistické značce příkře vzhůru. Cestou sbíráme borůvky, což je
příjemné, a odpadky, z čehož je nám smutno. Igelitce roste břicho o poznání
rychleji než mě. (Zmínila jsem se, že budeme mít v zimě miminko?) trochu
jednotvárný postup vzhůru se těmito činnostmi výrazně zpestřuje a po dvou
krátkých odpočinkových pauzách na svačinu už vidíme vrchol Barance (2185 m n.
m.) - cíl naší dnešní etapy. Děti skotačí vpředu, za nimi Aleš, kochá se a fotí
a hned v závěsu funím já. Posledních pár set metrů je náročnějších. Vítr nám
strhává kšiltovky z hlavy a na řadu přišly větrovky. Čtyřletý Daník - zatím
nejmladší člen "expedice" - mi přichází oznámit: "Mami, jestli chceš, tak já
bych ti dal ruku." Což já rozhodně vítám, neboť se mi dětské balancování po
úzkém hřebeni v tak silném větru příliš nezamlouvá a nejradši bych k sobě
připoutala i straší kluky. To jim ale nemohu udělat. Když vidím jejich hrdé
zápisy ve vrcholové knize, jsem pyšná i já. Tak ještě společné foto a rychle
dolů. Teploměr ve skříňce na betonovém rozcestníku ukazuje 11 stupňů, tak ať
tady nenastydneme.
Zpátky to bereme oklikou ještě kus po hřebeni. Fascinující horské výhledy si
nemůžeme nechat ujít. Proti nám se vynořuje slovenská pár ve středním věku. Paní
je očividně udivená přítomností dětí a ptá se: "A teho malého ako ste sem
vytrepali?" Pobaveně odpovídáme, že přeci vyšel sám a těšíme se do závětří
kamenného bloku, kde chystáme ovesnou kaši. Už jsme měli pořádný hlad. Pod námi
svítí v odpoledním slunci malá horská oka a šumí potůčky ubíhající do údolí. Je
nám fajn.
Cesta ale ještě není u konce a čas utíká rychleji než bychom si přáli, takže po
chvilce odpočinku opět zvedáme kotvy a zanedlouho už přeskakujeme po kamenech v
suťovém poli a osvěžujeme se čerstvou vodou z pramínků a stružek, které teď máme
přímo pod našimi nohami. Začínám se cítit opotřebovaně a zdá se mi až
neskutečné, že děti si stále udržují značný náskok, bez sebemenší známky únavy.
A když se konečně dostáváme z horské pěšinky na asfaltku, rozhodují se starší
"chlapi" Matěj a Šimon, že na nás už nebudou čekat. Nechali si vysvětlit cestu,
která je dovede k našemu stanu a mizí v nedohlednu. Zbytek výpravy, díky mě,
postupuje výrazně pomaleji, takže oproti dětském předvoji ztrácíme a shledáváme
se všichni opět až za hodinu a půl. Poslední dva kilometry zmohly i Daníka,
takže jej Aleš nese na ramenech. Na základnu dorážíme s osmou hodinou. Rychle
chystám vydatnou polévku a společně s dětmi brzy zalézám do spacáku. Spánek na
sebe nenechá dlouho čekat, jedenáctihodinová túra vykonala své. Aleš neodolal a
ještě nějakou dobu zůstává vzhůru a baví se s ostatními při ohni pod hvězdami.
Byl to nádherný den.
A ráno zas na kola, vstříc novým zážitkům. Naše putování pokračuje.
Kateřina Minková